Čekání na návrat domů
António Guterres
ŽENEVA - Na celém světě je v současnosti asi 42 milionů lidí, kteří v důsledku konfliktu nebo pronásledování nemají domov. Žijí jako uprchlíci, nebo ve vlastní zemi jako vykořenění lidé. Řada z nich tak tráví už dlouhá léta po konci konfliktu, který je připravil o střechu nad hlavou.
Je mezi nimi skoro 6 milionů uprchlíků, kteří mají za sebou pět i více let života v exilu - většinou v táborech. Humanitární pracovníci v této souvislosti mluví o ,,prodlužované situaci uprchlíků." Takové časově neomezené situace uprchlíků ale nezahrnují miliony dalších vykořeněných lidí, kteří sice žijí ve vlasti, ale nemají domov. Na světě je jich mnohem víc než uprchlíků. Mnozí z nich se také často už celá desetiletí nemohou vrátit domů.
Mezinárodní právo sice vidí rozdíl mezi uprchlíky a vnitřně přesídlenými lidmi, ale z hlediska lidí, kteří museli odejít z domova a přišli o všechno, je takové rozlišování absurdní. Pomoc si ve stejné míře zaslouží všichni lidé postižení konflikty nebo perzekucí, ať už překročili státní hranici nebo nikoli. UNHCR proto spolupracuje s dalšími agenturami OSN a snaží se vnitřně přesídleným lidem zajistit pomoc, jakou potřebují. Totéž děláme pro uprchlíky. Jsme ale na počátku dlouhé cesty.
Uprchlíci i vnitřně přesídlení čekají, až se jejich situace vyřeší, a potřebují jídlo, přístřeší, zdravotní péči, lepší hygienické a bezpečnostní podmínky, školy pro své děti a další základní věci. Bohužel, řadě z nich se toho nedostává. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky je téměř zcela závislý na dobrovolných finančních příspěvcích. Nedávno provedl průzkum, který ukázal alarmující nedostatky v uspokojování těch nejzákladnějších potřeb lidí bez domova.
V Kamerunu například trpí uprchlíci ze Středoafrické republiky akutní podvýživou, u dětí tento problém převažuje o 17 procent. Úmrtnost je v některých oblastech sedmkrát vyšší než běžná kritická úroveň. Do školy chodí necelá třetina uprchlických dívek.
V Ekvádoru nemá spousta vykořeněných Kolumbijců ani ponětí o tom, že mají právo požádat o azyl. Tisíce dalších lidí žijí v odlehlých oblastech a bojí se na sebe upozornit. Domorodci, svobodné ženy a dívky bývají častými oběťmi vykořisťování a zneužívání.
V Gruzii žijí vnitřně přesídlení už 15 let ve zchátralých, přeplněných centrech, která nejsou vybavena izolací proti chladu ani funkčním kanalizačním systémem.
V Thajsku je víc než 100,000 barmských uprchlíků a uchazečů o azyl. Celá léta žijí v zaplněných táborech. Nervové vypětí mívá za následek domácí násilí a jiná příkoří.
Nejvyšší cenu platí chudé hostitelské země, které si to mohou nejméně dovolit. Populističtí politici a média v některých rozvinutých státech se sice znepokojují nad "záplavou" uprchlíků, ale ve skutečnosti je tomu jinak. 80 procent všech uprchlíků žije v rozvojových zemích, stejně jako většina vnitřně přesídlených lidí. Konflikty nekončí, politické řešení je v nedohlednu a tlak, jemuž je řada rozvojových zemí vystavena, se blíží kritickému bodu. Potřebují další mezinárodní pomoc. Pokud ji nedostanou, čeká UNHCR a ostatní humanitární organizace další bolestné rozhodování o tom, jakou pomoc vykořeněným rodinám upřít.
Naši schopnost poskytovat pomoc těm, kdo ji nejvíce potřebují, také prověřuje zmenšování "humanitárního prostoru," v němž musíme pracovat. Povaha konfliktu se mění, ozbrojených skupin je hodně - a některé z nich považují humanitární pracovníky za legitimní terč. Jen v Pákistánu za posledních pět měsíců zahynuli dva zaměstnanci UNHCR, naposledy 9. června při pumovém útoku na hotel Pearl Continental v Péšávaru. Jak můžeme uspokojovat urgentní potřeby milionů vykořeněných lidí a zároveň zajišťovat bezpečnost vlastních zaměstnanců? Setkáváme se také s čím dál tvrdšími postoji, pokud jde o státní suverenitu, zvlášť v případě vnitřně přesídlených. Rozdíl mezi humanitárními pracovníky a vojenskou hrozbou se rozostřuje. Týká se to hlavně vojenských mírových misí tam, kde žádný mír není.
Globální ekonomická krize, čím dál větší propast mezi rozvinutým Severem a chudým Jihem, sílící xenofobie, klimatické změny, neustále nové a nové konflikty a vytrvalost těch starých - to vše už tak dost rozsáhlý problém lidí bez domova jen zhoršuje. Od začátku roku přišly o střechu nad hlavou miliony dalších lidí v Pákistánu, na Srí Lance, v Somálsku i jinde. Děláme, co můžeme, abychom to zvládli.
20. červen je Světovým dnem uprchlíků. Dobrý důvod připomenout těch 42 milionů vykořeněných lidí, kteří stále čekají na návrat domů. Patří k těm nejzranitelnějším na Zemi. Uspokojení jejich potřeb musí být prioritou. Mezinárodní společenství, které cítí povinnost vydat stamiliardy na záchranu finančních systémů, by mělo také cítit povinnost zachránit lidi v tak zoufalé situaci.
António Guterres je Vysokým komisařem OSN pro uprchlíky.