Mitřin příběh
Mariam Mardan
Jeden z vítězných esejů z Newyorské university v Praze (UNYP) na téma "Zodpovědnost vůči uprchlíkům", která vypisuje každoročně esejistickou soutěž pro studenty českých a slovenských středních škol. Vítězové získávají stipendium na UNYP. Ceny vítězům předal 27. dubna 2005 Herman Stuurwold, vedoucí zastoupeni UNHCR v ČR.
Uprchlík, kdo je uprchlík? Aby k nim člověk mohl přistupovat zodpovědně, musí nejdřív vědět, kdo vlastně uprchlíkem je.
Podle českých zákonů je uprchlíkem člověk, který je mimo svou zemi a má důvodné obavy z pronásledování pro své náboženské vyznání, z důvodu své rasy, národnosti, příslušnosti k nějaké sociální skupině nebo kvůli svým politickým názorům.
To ví samozřejmě každý, ale umí si také každý představit, jakými stresy a problémy takový člověk musí projít? To si neumí představit nikdo, tak jak může člověk uprchlíkům pomáhat? Jak k nim mohou zodpovědně přistupovat, když neví, čím si uprchlík prošel a co vlastně potřebuje?
Abych to vysvětlila co nejjednodušeji, představím vám osmiletou holčičku, která se stala uprchlíkem, aniž by tušila, co takové slovo znamená. Jmenovala se Mitra. Na význam slova "uprchlík" se zeptala tatínka. Ten řekl "člověk bez domova".
Mitra chodila do druhé třídy, když její rodina utekla z Afghánistánu. Strašně ráda chodila do školy a nikdy ani jeden jediný den nechyběla. S rodiči a dvěma sestrami žila šťastně v Kábulu - hlavním městě Afghánistánu - a měla, na co si vzpomněla: školu, kamarády, víkendy u babičky a dědečka I hodiny tance. Moc ráda tančila! Cítila se v tu chvíli jako to nejšťastnější dítě na světě. Mitra si ale začala pomalu všímat divných změn. Taneční kroužek najednou skončil a maminka Mitře řekla, že paní učitelka onemocněla, I když paní učitelka nikdy před tím nemocná nebyla. Jindy přišla pro změnu maminka s nápadem, aby Mitra nosila do školy na hlavě šátek.
"Ale mami, šátek nosí babička. To jsem tak stará?"
"Ne, má milá, ale teď musí šátek nosit i malé, roztomilé holčičky."
"Ale proč? Podívej, jaké je venku vedro!"
"Mitro, teď mě dobře poslouchej - šátek si nesundáš, dokud zas nepřijdeš ze školy domů, je ti to jasné??"
Všechno se změnilo tak náhle, všechno bylo najednou jinak. Mitra nosila šátek, dlouhé sukně, dlouhé rukávy, kroužek tance skončil a ve škole už neučí ani maminka, která donedávna učila holčičky jako je Mitra perštinu. O týden později už Mitra nesměla do školy! To byl snad nejhorší den jejího života! Co bude dělat? Ten den byla maminka s tatínkem tak rozčílení, že se je Mitra rozhodla rozveselit nějakou hudbou. Jak ale hudbu pustila, maminka vykřikla a tatínek ji rychle vypnul. To bylo pro tu malou holčičku ještě divnější - nejen, že nemůže zpívat a tančit, ale už si nesmí zapnout ani televizi. Když se zeptala maminky proč, řekla maminka něco o nějakých mužích, kteří si říkají Taliban. Nedávno prý přišli do Kábulu a zakazují muziku, tanec, děvčatům I školu a spoustu dalších věcí. Ani maminky teď nesmějí chodit do práce. "To jako že Omar teď smí chodit do školy, ale já ne?"
"Ano, zlatíčko, kdybys chodila do školy, odvedou tě od maminky a tatínka a to přece nechceš, že?"
"Tak dobře. A kdy ten Taliban zase z Kábulu odejde?"
"Brzo..."
Mitře nic nezůstalo. Jediné, co měla, byla jejich zahrada, kam si chodila hrát se sestrami. Jednou odpoledne, když si zrovna hrály, slyšely ze zahrady nějaký hluk znělo to jako ohňostroj. Dívala se proto k nebi, ale najednou slyšela, jak je maminka volá dovnitř. Maminka byla ustaraná a celá bledá. "Bombardují! Pro Boha, co budeme dělat?!", křičela maminka a snažila se děti zakrýt aspoň vlastním tělem.
Toho dne se jejich život změnil úplně. Několik dní vůbec nevyšli z domu, před bombardováním se schovávali ve sklepě. Umíte si představit prožít několik dní v úplné tmě? Za celé ty dny spotřebovali jen dvě svíčky. Sama už neví, kolik takových dní ve sklepě byli. Pamatuje si jen, že 11. září oslavila její malá sestřička druhé narozeniny. Dřív slavili narozeniny s babičkou a dědečkem, maminka upekla dort a Mitra ho se sestrou ozdobila. Byla spousta jídla, dobrot a krásných dárků. Jak to ale bude letos? V tomhle sklepě? Maminka ale na narozeniny nezapomněla. Dort sice neměli, ale sestřička směla sfouknout ty dvě svíčky, které měli.
Asi si myslíte - tak takhle ten Mitřin příběh skončil? Ne, neskončil. To je jen jeho začátek.
Museli se dostat pryč a jediná cesta byla do Pákistánu. S sebou si nesměli vzít vůbec nic, ani vlastní oblečení. Do Pákistánu jeli náklaďákem se čtyřmi nebo pěti dalšími rodinami. Cesta byla strašně dlouhá a složitá, protože se museli dostat přes hory. Po cestě byla spousta policistů a různých kontrol, ale nakonec se v bezpečí dostali do Pákistánu. Země to byla úplně jiná, než jakou znali. Lidé byli nepříjemní, sprostí a bylo zřejmé, že je nikdy nepřijmou. Tady budou navždy cizinci. Poté, kdy strávili několik dní u příbuzných, se rodiče rozhodli, že pojedou dál. Z Pákistánu odešli do Indie a s pomocí řady organizací, které pomáhají uprchlíkům, začali žít v jejím hlavním městě, Novém Dillí. Pamatuje si úplně první den, kdy stáli v dlouhé frontě před jednou z takových organizací, která uprchlíky rozvážela do nových domovů. Byla hrozně zvědavá na jejich nový dům a také se moc těšila do školy.
Taková organizace jim však mohla pomoci jen s tím základním. Našli jim domek s jedním pokojem a malou kuchyňkou, záchodem a koupelnou. Všechno ostatní si museli obstarat sami. Za domek museli platit nájem, stejně tak museli dětem platit školné. Jak by si to všechno mohli dovolit? Nějak to ale zvládnout museli, a tak začali rodiče chodit do práce a děti se ve škole začaly kromě angličtiny učit ještě hindštinu - dva jazyky, které pro ně byly úplně nové! Nikdo jim nemohl pomoci s úkoly, protože jejich rodiče těm jazykům nerozuměli. A tak si chudáci děti museli s úkoly poradit samy.
Mitra si den po dni zvykala na všechno nové, co život v Indii přinesl. V Afghánistánu byli aspoň v bezpečí a lidé v Indii k nim také byli mnohem přátelštější než lidé v Pákistánu. Učitelé i spolužáci Mitru hned přijali mezi sebe a další tři roky tak byli všichni šťastní. Rodiče ale nechtěli v Indii zůstat na trvalo. Chtěli, aby se jejich děti měli lépe a věděli, že i kdyby pracovali sebevíc, v Indii se jim to nepodaří.
Po třech letech v Indii už byla Mitra dost stará na to, aby pochopila, co se děje. Její rodiče si zaplatili převaděče, aby je dostal na Západ! Je jedno kam, jen když to bude Evropa! Jen pomyšlení na to bylo báječné, ale zároveň se všichni trochu báli. Nejdřív letěli na falešné cestovní doklady na Ukrajinu. Přišlo jim neuvěřitelné, že už jsou v Evropě, ale nakonec se ukázalo, že to je jen začátek jejich cesty - cílem bylo Německo. Tam měli příbuzné a o tom, jak tam žijí uprchlíci, věděli snad všechno. Dostat se ale do Německa bylo velmi složité. Museli se dostat ještě přes dvě země - přes Slovensko a Českou Republiku a jediný způsob, jak přejít hranice, bylo pěšky. První v pořadí byla hranice ukrajinsko-slovenská. Převaděč je vyzvedl odpoledne a jakmile se začalo smrákat, vydali se s ním na cestu do lesa. Lesem za ním také šli celé 4 hodiny a zdálo se, že cesta nikdy neskončí! Byl tma a na cestu už nebylo pořádně vidět a všichni, hlavně děti, se moc báli. Po dlouhé době vyšli z lesa na silnici. Převaděč jim řekl, ať zde počkají na auto a odešel. Byl to tak divný pocit stát někde, když vůbec nevíte, kde jste, a co se stane jen za pár minut. Auto přijelo asi za 10 minut. Řidiče neznali, ale neměli na vybranou, nezbývalo, než tomu cizinci věřit. Byli na Slovensku a strávili zde přesně jednu noc. Den poté se dělo přesně to samé, co předchozí den, s jednou jedinou výjimkou - tentokrát přešli hranici mezi Slovenskem a Českou republikou..
Bylo zřejmé, že lesem, kterým procházeli, prošla už spousta jiným nelegálních migrantů. Nechali za sebou spoustu rozbitého skla, kusy oblečení, boty, tašky a Bůh ví, co v nich. Kousek od německých hranic ukázal řidič na nedaleké kopce a řekl: "Alman! Alman!" Tak to je Německo, jejich cíl, jejich nový domov! Bylo to už jen kousek, ale v tu chvíli nepřekonatelný kousek. Poté, kdy přešli už voje hranice, věděli, co přijde: Budou čekat na setmění a pak půjdou lesem, poté počkají u silnice na auto. Mysleli, že to bude zase to stejné. Kdo ale ví, co se stane jen za malý moment.
Stáli u cesty a čekali na auto. Byli v Německu, v zemi, kterou si zvolili za cíl, ale namísto převaděčů přijelo zelené auto, na kterém bylo bíle napsáno "POLIZEI"! Ano, chytila je policie. Muži v olivově zelených uniformách je odvedli na policejní stanici a později je předali pohraničníkům v Čechách. Tam je policie všechny naložila do auta a někam je vezla, aniž by jim po celou cestu kdokoli řekl, kam vlastně jedou. Nevěděli, jestli je vezou do vězení nebo na letiště, aby je poslali zpátky do Afghánistánu. Mitřin tatínek cestou přemýšlel, co by vlastně bylo lepší. Vězení nebo cesta zpátky domů? Pak si ale řekl, že ve vězení bude jeho rodina alespoň v bezpečí a také tam bude dostávat jídlo.
Odvezli je ale do uprchlického tábora nedaleko městečka Bílina, jmenoval se Červeny Újezd. Nejdřív si mysleli, že jsou opravdu ve vězení, protože tak to tam také vypadalo. Celý areál byl za vysokým mřížovaným plotem, odkud nikdo nemohl odejít. Byly tam čtyři budovy - tři z nich blízko u sebe byly pro uprchlíky. Čtvrtá, která stála opodál, byla pro zaměstnance tábora, pro ochranku, pro pracovníky organizací, které pomáhají uprchlíkům a také tam byla jídelna. V části obehnané plotem byl i jednopodlažní dům rozdělený do spousty malých místností a v jedné z nich bydlela Mitra a její rodina. Později se dozvěděli, že jde o tzv. karanténu a tam také museli zůstat, dokud neprošli lékařskými prohlídkami. Bylo to hrozně divné místo! Asi 50 lidí, kteří tu bydleli, se dělili o jednu malou kuchyňku, 3 sprchy a tři záchody! Byla tam také místnost s asi 20 židlemi a jednou malou televizí. Umíte si představit 50 lidí v jedné místnosti, jak se dívají na jeden televizní program? Bylo to nemožné - a proto také vždycky trvalo nejméně hodinu, než se všichni ti lidé dohodli, na co se vlastně chtějí dívat. Jídelna byla obrovská a všem dlouho trvalo, než si zvykli na česká jídla. Někdy z jídelny odešli, aniž by se vůbec najedli, protože se zrovna podávalo vepřové, které muslimové nejedí.
Po 17 dnech se přesunuli do uprchlického tábora, kde dostali byt v jedné ze tří budov. Najednou se cítili svobodní! Mohli chodit ven z tábora, koupit si, co potřebovali, ale vždycky museli žádat o povolení tábor opustit. Na jeden den se dávalo vždy jen jedno povolení, takže když něco zapomněli, nemohli se pro to až do druhého dne vrátit. Celá rodina měla jeden pokoj se sprchou a záchodem. Kuchyň byla pro všechny na jednom patře společná a díky Bohu jim maminka už mohla vařit sama jejich vlastní afghánská jídla. Protože ale neměli dost peněz, aby si vařili každý den sami, stejně nakonec museli chodit třikrát denně do jídelny. Maminka jim ale vařila o víkendech. Každopádně to bylo mnohem lepší než na karanténě! Mitra začala chodit na kurzy češtiny, kam mohli lidé z tábora chodit, a moc ji bavil. Bylo tak hezké potkat se s lidmi z celého světa a učit se o jejich kulturách.
Mitra začala chodit do školy. Bylo jí sice 11, ale chodila do druhé třídy s dětmi, kterým bylo 7 nebo 8 let, protože pořád neuměla česky. Mezi mladšími dětmi se necítila dobře a právě tady začaly její problémy. Učitelé byli moc hodní a snažili se jí pomoci, zato spolužáci byli protivní a arogantní. Nikdo s ní nemluvil, jen se jí posmívali a pořád ji popichovali. Nedávali jí, že je Cikánka, a naschvál jí ubližovali! Mitra si ale nikdy nestěžovala. Byla dost stará na to,a by věděla, že to jsou jen děti, které nepoznají špatné od dobrého. Nemohli vědět, čím si Mitra prošla...
Po roce a půl dostala Mitřina rodina azyl! Byl to nejšťastnější den jejich života. Po tak dlouhé době! Na to, aby šli dál do Německa, neměli peníze, a tak zůstali v České republice. Po nějaké době dostali byt a cestovní doklady. Na první cestu jeli právě do Německa, ale brzy se vrátili domů - do Čech.
Jedno afghánské přísloví říká: "Dobré i špatné časy pominou" a přesně o tom je i příběh této rodiny. Všechno je normální, Mitře se už nikdo neposmívá a spolužáci si ji oblíbili.
Tenhle příběh je opravdivý a vyprávěla jsem ho proto, že věřím, že je třeba znát příběhy uprchlíků, protože jinak jim člověk nemůže pomoci. Je třeba vědět, co opravdu potřebují. A jak sami z příběhu vidíte, nejdůležitější je uprchlíkům porozumět, chovat se k nim slušně a mít na tváři velký úsměv, když je potkáte.
Víc nepotřebují...
Mariam Mardan, uprchlík