Příběhy uprchlíků
Natalia: Z Běloruska do Česka
Natalia přišla do České republiky se svým manželem a dvěma dětmi v roce 2001 utíkajíc před diktátorským režimem rodného Běloruska. Říká, že rodina se nerozhodla přijít do České republiky; chtěli pouze odejít daleko za hranice rodné vlasti. Nechtěli žít v cizině nelegálně a Natalia četla v běloruském opozičním tisku o krajanech, kteří v České republice získali azyl.
| "Mluví se zde o migraci jako by snad lidé byli
ptáci, kteří se stěhují sem a tam, ale ono to není tak jednoduché.
Ve skutečnosti je to pro rodinu tragédie." |
Natalia si vzpomíná na své první dny v České republice jako na dny plné nejasností a obav. Rodina byla nejprve ubytována v přijímacím středisku a ani nevěděli, zda jsou na správném místě. Vzpomíná si, jak jim ostatní lidé v centru říkali, že jsou blázni, když chtějí v České republice požádat o azyl. Také měla tehdy pocit, že někteří z nich chtějí odcestovat do jiné země.
Dočasné prostředí přijímacího střediska v ní vzbudilo pochybnosti o jejím plánu integrovat se do české společnosti a z informací, které získala, byla přímo šokovaná: "Tábor je tábor, není to Česká republika a já nevím, co to vlastně je. Když přijdete do cizí společnosti, musíte být schopen zvládnout hodně věcí."
Po několika dnech byla rodina přesunuta do integračního střediska, kde žili zhruba rok a půl. Natalia si velmi dobře pamatuje na integrační středisko a věří, že hrálo velmi důležitou roli. "Na začátku nevíte, jaké zde máte možnosti a řekla bych, že poradenská centra pro integraci jsou výborná věc, protože zde máte příležitost klást otázky a získat více informací."
Natalia si váží podpory, kterou získala ve středisku: přítomnost sociálních pracovníků, kteří poskytovali spolehlivé rady a informace a možnost navštěvovat zdarma jazykový kurz češtiny. Rodina maximálně využívala jazykové kurzy, protože si uvědomovali, že jakmile opustí středisko, již nebudou mít stejné možnosti.
Překonání překážek integrace
Natalia říká, že nyní se v České republice cítí spokojená a nemyslí si, že by se její život nějak lišil od života českých rodin. "Neřekla bych, že je to domov, ale necítím se jako cizinec." Přesto ale byly momenty, kdy ona i její manžel museli překonávat překážky, aby mohli dále normálně žít.
|
"Děsili mne, že budu muset nastudovat celou českou historii. Řekla jsem, že takovou integraci nezvládnu. Na druhou stranu, když hovořím s Čechy, často o vlastní historii mnoho neví, tak si myslím, že na tom nejsem tak špatně."
|
Asi největší překážkou integrace byl pro Natalii ze začátku fakt, že neuměli hovořit česky. Nejprve se jí český jazyk zdál obtížný, ale nenechala se odradit, protože věděla, že chce v České republice zůstat. Chodila na jazykové kurzy, stále se snažila číst české knihy a nakonec začala i mluvit. Nyní studuje v českém jazyce, aby si zvýšila možnosti zaměstnání.
Její manžel byl zpočátku nadšen a chtěl studovat českou historii a kulturu, ale když se mu nepodařilo sehnat práci, odradilo ho to a od české společnosti se distancoval. Skutečnost, že má zahraniční doklady a vzdělání a nedostatek volných pracovních míst v jeho oboru bořily jeho snahu o nalezení práce. Ale jakmile konečně dostal příležitost, vše se změnilo: nyní cítí, že je užitečný a potřebný a váží si toho, že se jeho vedoucí snaží, aby do pracovního prostředí zapadl, aniž by zdůrazňoval fakt, že je cizinec.
Natalia si myslí, že integrace je "vnitřní proces jednotlivce - snaha začlenit se." Říká, že ne každý má takový pozitivní postoj a mnoho uprchlíků se těžko vyrovnává s rolí "člověka v tísni". Nová situace je pro ně stresující a také nemluví česky: "a co víc - nikdo je nepotřebuje a často slyší, že migranti tu nejsou vítáni".
Natalia říká, že ostatní nově příchozí cizinci jim poradili, aby se usadili v Praze, protože ve velkém městě je možné zůstat v anonymitě. "A my jsme řekli ne. Chceme být s lidmi. Chceme, aby nás viděli. Chceme, aby věděli, že existují cizinci, kteří žijí normálně a nedělají věci, které se ukazují v televizi."
Budoucnost - opatrně zářívá
Přestože se nyní cítí bezpečně, je Natalia stále konfrontována se svou minulostí. Když hledala práci v rusky hovořícím prostředí, obávala se, že firma, u níž se ucházela o práci, pracuje pro Bělorusko, když slyšela zvláštní přízvuk majitele. Myslela si, že bude chtít ukázat doklady a měla strach z reakce, jaké by se jí dostalo, až by zjistil, že je uprchlík z Běloruska. V současné době je v jiném stavu a nepracuje, ale studuje, aby v budoucnu mohla společnosti něco nabídnout a nebyla pro ní pouze zátěží.
|
"V integračním středisku člověk není ztracen a není sám."
|
Co se týká dětí, Natalia nešetří chválou na český vzdělávací systém a péči, která je poskytnuta dětem uprchlíků. Její dcera navštěvovala speciální přípravný kurz než začala chodit do školy. Učila se česky a byla schopná zahájit svůj první školní rok bez velkého stresu z jazykové bariéry. Natalia je optimistická ohledně budoucnosti svých dětí, které nebudou zatíženy ideologií běloruského vzdělávacího systému a diktátorskou povahou režimu, s kterým by byly konfrontovány v dospělosti.
Jediné doporučení Natalie českým úřadům se týká bydlení. Rodina čekala velmi dlouho, než se mohla odstěhovat z integračního střediska do svého vlastního bytu, a to pro nedostatek státních bytů. Natalie říká, že mnohokrát psali starostovi s otázkou, zda existuje možnost bydlení. Ačkoliv věděli o možnosti vlastního pronájmu bytu, měli příliš velký strach z podvodu či vykořisťování vlastníky nemovitostí.
"Je těžké najít něco pouze vlastními silami. Majitel nám zpočátku nevěří, protože si myslí, že mu lžeme. Aby zjistil potřebné informace, musí investovat spoustu času, a to ho odradí." Navrhuje vytvoření organizace, která by zajišťovala kontakt mezi vlastníky nemovitostí a uprchlíky a pomáhala tak uprchlíkům získat bydlení i na soukromém trhu s byty.
Rozhovor s Natalii byl pořízen na jaře roku 2006 Poradnou pro integraci.