Příběhy uprchlíků
Iránec Massoud: Dětství zhaslé na cestě za nezávislostí
Jednoho rána, když se dvanáctiletý Massoud jako obvykle probudil v uprchlickém táboře v zemi nikoho mezi Irákem a Jordánskem, požádal svou matku o sodovku. "Nemáme peníze milý synu", odpověděla mu. "Sotva přežíváme a nemáme peníze na takový luxus."
Truchlící rodiče na pohřbu Massouda. © UNHCR
|
Massoud, iránský Kurd, žil od léta 2003 v něčem, co mělo původně sloužit jako dočasný tábor v poušti podél hlavní silnice vedoucí z Jordánska do Iráku. Jeho rodina opustila Irák po bombardování na přelomu března a dubna roku 2003 v naději, že najde místo, kde bude moci svobodně a v míru žít. Tento tábor je jediným výsledkem jejich naděje.
Předtím než se dostali do své současné existence bez státní příslušnosti, žili více než 20 let v uprchlickém táboře Al-Tash západně od Bagdádu, kde hledali útočiště v důsledku islámské revoluce v roce 1979. Další iránské rodiny kurdského původu se k nim přidaly na začátku iránsko-irácké války v roce 1980. Na začátku roku 2003 žilo v táboře přes 12 000 Iránců kurdského původu.
V naději, že uniknou válce, kolem 1 200 uprchlíků opustilo tábor v Al-Tash, aby si našlo jiný domov mimo Irák. Dalších asi 1 600 se jich vydalo do severní provincie především do Sulejmanie. Někteří se spontánně vrátili do Iránu.
Ale rodina Massouda byla podnikavější a odvážnější a rozhodla se nalézt úplně nový život daleko od Iránu, Iráku a tábora. Rodina se vydala do Jordánska v naději, že zde nebo v jiné zemi regionu či mimo něj bude moci zůstat. Netušili, že jejich odysea skončí opět v táboře, tentokráte přímo uprostřed země nikoho.
Mnoho agentur včetně UNHCR, CARE, Hashemite Jordanian Charity tvrdě pracovalo od pádu režimu Sadáma Husajna a poskytlo pomoc více než 1 500 Iráncům, Iráčanům, Kurdům, Palestincům, Súdáncům a Somálcům uvězněným v této zemi nikoho a v táboře Ruweished přímo v Jordánsku. V úzké spolupráci s jordánskou vládou se UNHCR snažilo nalézt řešení pro iránské Kurdy a palestinské uprchlíky a v roce 2003 Jordánsko přijalo 386 Palestinců s jordánskými manžely/manželkami. Palestinci, kteří zůstali, se rozhodli odejít de svých domovů na západním břehu a v Gaze nebo dokonce v Izraeli.
To doposud nebylo možné a od května 2004 se mnozí rozhodli vrátit se do Bagdádu - odvážné rozhodnutí pro ty, kteří jej opustili "jednou provždy". Ale vše bylo lepší než zůstat odložení, odříznutí a trpící v těžkých podmínkách.
Mezitím pro ty, kdo v táboře zůstali, byl život i nadále neuvěřitelně stresující. Namačkáni jeden na druhém, snažíce se zachovat alespoň základní životní standardy, byli neustále vystavování mrazivým pouštním větrům, zničujícímu horku a ohrožení divokými zvířaty. Není divu, že malý Massoud toužil po takovém prostém luxusu: "Dnes určitě vydělám nějaké peníze, abych si pro sebe mohl koupit sodovku a něco pro rodinu", řekl své matce.
Massoud sebral dostatek odvahy, aby ze sebe alespoň na chvíli shodil pomyslný řetěz, který kolem něj vytvořil život v táboře a vše obklopující chudoba. Vzal svůj osud do vlastních rukou a vyšel ven z brány, odkud jeho táboroví spolubydlící každý den pozorovali "opravdový svět", který se odehrává na hlavní silnici spojující Irák a Jordánsko, kde každý den projedou stovky velkých nákladních a osobních aut. Chtěl prodat nějaké zboží, které získal zdarma od agentur poskytujících pomoc. Chtěl obchodovat. Vydělat. Získat něco, po čem opravdu toužil. A nikdo mu v tom nemohl zabránit.
"Nebyli jsme s ním, v okamžiku kdy odešel.", řekla později jeho matka. "Nikdy by nešel ven z brány, ale toho dne to udělal. Řekli nám, že si hrál s ostatními dětmi a pokaždé, když projíždělo auto, ukazoval svoje zboží."
Veliký náklaďák Massouda na hlavní silnici srazil. Byl na místě mrtev.
Srdceryvný nářek se ozývá ze hřbitova města Ruweished: otec Massouda oplákává syna, kterého již nemůže vrátit zpět. Jeho matka, ochromená, němá bolestí. Pohřeb dvanáctiletého syna, který si nikdy Ruweished za svůj konečný domov nevybral. Chlapec, který pouze chtěl chladný nápoj ve vyprahlé poušti,… který se vypravil na vlastní pouť, aby získal sodovku.
Ale ta sodovka znamenala víc než pouhý nápoj. Byl to sen, pokus získat trochu nezávislosti a normálního života na místě, kde obojí je téměř nemožné.
"Massoud nikdy neměl zemřít", řekla později jeho matka, stále truchlící, "ale něco ve mně je na něj hrdé, hrdé na syna, který se nikdy nevzdal a šel za tím po něčem opravdu toužil. Měl odvahu i tehdy, kdy my jsme už rezignovali. Svou smrtí nám ukázal, že život je třeba žít a vážit si ho i v těch nejhorších podmínkách."