Příběhy uprchlíků
Íránská uprchlice: Je nesnadné vyrůstat v ledovém Finsku
Koncem 80. let, když mi bylo zrovna devět let, jsem se svou rodinou musela opustit Írán, kde vypukly nepokoje a utéci do Pákistánu. Poté, co jsme tam žili téměř čtyři roky, dozvěděli jsme se prostřednictvím UNHCR, že rodina může přesídlit do Finska. Byl to okamžik úlevy a nadšení; život v tak nesnadných podmínkách - bez naděje na budoucnost, bez bezpečného domova a neustálé riziko perzekuce ze strany iránské vlády - není snadný. Jako třináctileté dívce mi myšlenka přesunu rodiny do nové země připadala úžasná. I moji rodiče se těšili na definitivní odchod, ale byli opatrnější v hodnocení budoucnosti. Měla jsem být také.
Mohu využít svých zkušeností uprchlíka a pomoci ostatním pochopit, jaké to je být uprchlíkem. © UNHCR
|
První den ve Finsku byl, eufemisticky řečeno, zvláštní. Probudila jsem se a hned jsem se vydala zjistit, jak vypadá okolí. Šla jsem ven a byla jsem překvapena, jak rychle lidé mluví a překvapil mne zvláštní způsob jejich jakoby hlubokého nádechu při řeči. Běžela jsem zpět zpátky nahoru po schodech, abych řekla své matce, že všichni mají astma! Snažila se mi vysvětlit, že určitě ne celá populace má astma, a že každopádně astma není nakažlivé. Přesto mi chvíli trvalo než jsem jí uvěřila, protože lidé mluvili opravdu velmi rychle a stále se při řeči hluboce nadechovali. I já mám nyní toto "astma", když mluvím finsky, protože to je způsob výslovnosti. Takže moje matka neměla pravdu.
Bylo to těsně před začátkem školního roku. Těšila jsem se na svou novou školu a naivně jsem si myslela, že si najdu hodně kamarádů a bude mi dobře. Jak jsem se mýlila. Okamžitě jsem byla zařazena jako uprchlické dítě a posměch byl na denním pořádku. I když jsem jejich jazykem nemluvila, dovedla jsem rozeznat, kdy se mi posmívají. Nepotřebujete znát jazyk, abyste pochopili, že nejste oblíbeni. Co je mnohem horší a sráží sebevědomí (především ve věku teenagera) je to, co se skrývá za vtipy: vaše barva pleti a vlasů a veškeré předsudky, které v sobě skrývá slovo "uprchlík".
| "Místo toho, abych poslouchala, jak ostatní říkají, co všechno nemohu, protože jsem uprchlík, stanovila jsem si raději své vlastní cíle. Dnes jsem již některých z nich dosáhla, i když jich mám ještě hodně před sebou. Ale dokázala jsem, že je možné integrovat se do nové společnosti, zachovat si svou etnickou identitu a co je nejdůležitější - zůstat sama sebou." |
Rozhodla jsem se, že nedám najevo svou beznaděj. Musela jsem sebrat veškerou svou odvahu a ukázat lidem opak. Je ale těžké zůstat silný, dny ubíhají a vaše sebevědomí je menší a menší. Během studia na základní škole, tj. po dobu tří let, jsem ve školní jídelně vždy seděla sama. Nikdo by si ke mně nesedl, protože jsem byla uprchlík. Ze stejného důvodu jsem vždy zbyla a byla potom zařazena do nějaké pracovní skupiny nebo sportovního družstva - a pokaždé jsem měla ve vlasech nalepenou žvýkačku či jsem byla terčem sněhových koulí.
Ne, není jednoduché pro osamocenou dívku ve věku teenagerů, která nemá žádné kamarády, pochopit, proč zrovna jí se děje taková křivda. Rodiče věděli o mých problémech, ale nechtěla jsem je zatěžovat, protože jsem cítila, že i oni sami mají dost svých vlastních problémů. Vlastně jsem tedy neměla někoho, s kým bych si mohla povídat nebo se mu svěřit. Ale věřím, že nic netrvá věčně, ačkoliv tehdy se to zdálo jak věčnost. Tak jsem se prostě rozhodla, že to zvládnu - projdu touto životní etapou a půjdu dále.
Nyní, když se dívám zpět na dobu svého dětství v cizí zemi, vím, že mne zocelilo a učinilo silnější a odolnější. Cítím, že jsem překonala všechny těžkosti integrace do nové společnosti - nový jazyk, kulturu a zvyky. Tyto těžkosti mi pomohly věřit sama sobě a nevnímat předsudky okolí. Mohu využít svých zkušeností uprchlíka a pomoci ostatním pochopit, co se opravdu za touto problematikou skrývá a umožnit jim pochopit, jaké to je být uprchlíkem.
V současné době jsem na stáži v londýnské kanceláři UNHCR. S ohledem na můj původ mnoho lidí nevěřilo, že ukončím střední školu. Tím, že jsem ukončila i vysokou školu a začala jsem pracovat, jsem dokázala, že se tito lidé mýlí.
Místo toho, abych poslouchala, jak ostatní říkají, co všechno nemohu, protože jsem uprchlík, stanovila jsem si raději své vlastní cíle. Dnes jsem již některých z nich dosáhla, i když jich mám ještě hodně před sebou. Ale dokázala jsem, že je možné integrovat se do nové společnosti, zachovat si svou etnickou identitu a co je nejdůležitější - zůstat sama sebou.