Příběhy uprchlíků
Afghánka Fateme: Příběh o mateřské odvaze a vytrvalosti
Tento příběh o odvážné matce a jejím tvrdošíjném odmítání přijmout porážku začal před 25 lety, když polovojenské oddíly napadly Fateminu vesnici v Afganistánu a donutily ji a její dvouletou dceru utéci do blízkých hor. Později téže noci, když se její manžel vrátil zpět z polí, všichni tři a dalších 180 vesničanů se vydalo na strastiplnou cestu do sousedního Iránu.
Fateme, která stvořila život pro rodinu z cihel,
kostek ledu a květin. © UNHCR
|
Celých 21 těžkých dní jim trvalo dostat se na iránskou hranici. Poslední tři dny byly nejtěžší a Fateme se téměř vzdala veškeré naděje v přesvědčení, že smrt na ně již čeká za rohem. Ale když se vše zdálo opravdu ztracené, vyčerpaní uprchlíci spatřili iránského policistu, který se k nim přibližoval. Dokázali to! I dnes je Fateme přesvědčena, že již nikdy od té doby nezažila tak vlídné přijetí a zůstává hluboce vděčná za tehdy projevenou laskavost.
Nejprve je autobus odvezl do Mashadu a později do Teheránu. Ačkoliv byli v bezpečí, Fatemino soužení nebylo u konce. Srdce její dcery – oslabené zvuky bomb a střel – se jednoduše vzdalo a holčička během prvního roku života v novém domově zemřela. Přes velkou bolest se Fateme nevzdala mateřství a postupně se jí narodily čtyři zdravé děti – syn a tři dcery.
Jakoby utrpení nebylo dost: když byl její manžel ošetřován poté, co ho srazilo auto, zjistilo se, že trpí hemofilií. Protože byl upoután na lůžko a neschopen práce, stala se Fateme jediným živitelem celé rodiny a musela se postarat o nemocného manžela a čtyři děti.
Nebojácná, začala pracovat v továrně na výrobu cihel, kde vydělávala méně než 10 000 rijálů (cca 1 americký dolar) denně. Potom vyráběla kostky ledu. Potom přišly krávy – Fateme začala dojit 60 krav třikrát denně. Také sázela zahradní květiny a v noci vyráběla ozdoby z balicího papíru.
Tato tvrdě pracující žena říká s opravdovou hrdostí: "Tento život jsem pro svou rodinu vytvořila vlastníma rukama. Možná jsem ztvrdlé a ošklivé a bolí, ale uživily moji rodinu a poslaly mé čtyři děti do školy."
A má pravdu. Její ruce jsou opravdu ruce sochaře, který vytvořil život z cihel, kostek ledu a květin.
Mojghan má oči po matce. Zračí se v nich stejná plachost, stejně silná vůle, stejná odvaha a stejná velkorysost. © UNHCR
|
Proč šla až tak daleko? Fateme odpovídá bez váhání: "Dělala jsem to kvůli vzdělání svých dětí. Aby dostaly uniformu a mohly jít do školy."
Nejstarší dcera Mojghan si vzpomíná, že neměli peníze a celé dny jedli suchý chléb, ale nesměli přestat chodit do školy. Dnes si Mojghan přeje, aby se sny její matky – po takové oběti a odvaze – staly skutečností.
A o čem sní? "Nic jiného než aby moje děti získaly dobré vzdělání a mohly vystudovat univerzitu," říká Fateme. "Nechci, aby se brzy vdaly. Jsem připravená kopat zem, sázet květiny, dojit krávy a dělat kostky ledu až do konce svého života. Chci, aby žily solidní život" a s povzdechem dodává "ne tak obtížný jako je ten můj."
Mojghan má oči po matce. Zračí se v nich stejná plachost, stejně silná vůle, stejná odvaha a stejná velkorysost. A oba páry očí se zalijí slzami, kdy vyprávějí svůj příběh. "Opravdová odvaha – to je umět plakat a potom jít dál … vždy dělat naplno to, co tě živí," říká Fateme.
Zatímco ona bojuje za obživu rodiny, příběh odvahy její dcery teprve začíná. Nyní 18letá Mojghan ukončila střední školu. Bohužel jako uprchlík nemá přístup k vyššímu vzdělání. Ale ona je rozhodnuta jej získat za každou cenu. Jak říká, nějak se na univerzitu dostane, vystuduje ji a jednoho dne se bude podílet na rekonstrukci své země. A protože zdědila odvahu a vytrvalost své matky, není pochyb, že to zvládne.