Příběhy uprchlíků žijících v České republice 
Tématem letošního Světového dne uprchlíků je odvaha.
Rozhovory s uprchlíky ukazují odvahu, kterou potřebovali k opuštění svého domova a hledání nového.

Khoudaiberdy, Turkmenistán: Svatby a oslavy

U nás na Východě je pořekadlo: "Pomoz hladovému a sám nikdy nebudeš hladovět". Proto si myslím, že ze země, která přijímá uprchlíky, nebudou lidé nikdy muset utíkat. Když někdo pomůže uprchlíkovi tím, že mu nabídne oblečení, jídlo nebo cokoliv jiného, tak taky bojuje proti diktátorovi. Vlastně to je ten nejúčinnější způsob boje proti totalitě, před kterou ten člověk musel utéct.

Který krok byl nejtěžší?

Odvahu vyžaduje přijít na myšlenku opustit zemi, nechat svoji vlast za sebou a odjet. Musel jsem to projednat s manželkou a s dětmi, zjistit, zda jsou k takovému kroku připraveni. Od toho okamžiku musí člověk mít po celou dobu odvahu a sílu dokonat to až do konce.

Manželku jsem posadil na letišti v Moskvě do letadla do Ašchabadu a poslal ji pro děti. V tom okamžiku jsem se cítil strašně, jako když pohřbívám kamaráda nebo příbuzného. Teď jsem na hřbitově, tělo uložili do země a já musím odejít. Jakoby se tím přetrhly vztahy s člověkem, který zemřel. V tom momentě jsem cítil, že už neuvidím vlast, už se tam nevrátím, už není cesty zpět. Ten smutek po vlasti, vědomí, že se tam chcete vrátit, ale že nemůžete… takový ten smutek po bolesti trvá přibližně pět let. Pak už je to lepší, ty pocity už se vzdalují a slábnou.

Z čeho jste měl největší strach?

Je celá řada věcí, z kterých jsme doma museli mít strach. Všichni jsme věděli, že se máme bát tajných služeb a dalších vnitřních složek policie. Těch se bát musíte a musíte si i přiznat, že se jich bojíte. Z historie všichni víme, že diktátor většinou začíná z opozicí, chce zničit všechny, kteří s ním nesouhlasí. A jednou, když mě zbili, tak už jsem viděl to rozhraní mezi životem a smrtí.

V momentě, kdy se rozhodnete bojovat proti diktatuře, tak musíte být připravený i na to, že budete muset odejít. Protože jak oni ničí všechno kolem sebe, jste v nebezpečí. Může se tedy stát i to, že vám nezbude nic jiného, než se rozhodnout, jestli zůstat nebo utéct, s vědomím, že tohle rozhodnutí bude mít nedozírné důsledky. Strach jsem zažil, i když jsem utíkal. Strach o druhé. Doma jsem se bál smrti, ale když jsem utíkal, tak to byl jiný strach. Byla to obava, že všecko ztratím - přátele, práci, domov.

Života v cizí zemi jsme se ale nebáli. Vyjdete-li z diktátorského režimu a nezatknou vás, nezavřou ani nezabijí, tak už nemáte strach z neznámého. Obavy o zabezpečení rodiny taky nehrály velkou roli, protože jsem si byl jistý, že budu schopen si denně vydělat alespoň dvacet korun a koupit velký bochník chleba, z kterého přežijeme. Takže z toho strach nemáte. Utíkáte před režimem, vězněním nebo bitím. Po těžkém životě tam je život tady jako v ráji.

Přesto nemůžu poradit našim lidem, aby sem přijeli. Myslím, že každý člověk by měl žít ve své vlastní zemi, pokud může. V cizí zemi se totiž na vás leckdo dívá jinak, cítíte se odtržený od společnosti. I kdyby k vám byli neutrální a nevšímali si vás, stejně to berete úkorně a ty pocity jsou mnohokrát silnější právě proto, že jste v cizí zemi. Konají se svatby, něco se slaví, lidé drží smutek nebo půst. A vy, protože nejste součást té společnosti a jste jakoby na jejím okraji, vnímáte všechno s odstupem. Nesoucítíte s nimi, neprožíváte to jako oni.

Myslíte si, že se někdy vrátíte domů?

Když Bůh dá, tak se určitě podívám zpátky domů. Vlastně se tam vrátím určitě a vidím víceméně dvě cesty, jak se to může stát. Jedna je ta, že se změní situace a já tam budu moci nadále žít a pokračovat ve své práci. Anebo i kdybych se tam já osobně nedostal, tak věřím, že moje práce a moje myšlenky se tam vrátí.

Proto cítím, že se tam vlastně už vracím .

Zeba, Afghánistán: Češi těžko přijímají nové Čechy

Ani si nedokážu představit, že bych se po těch šestnácti letech znovu setkala s rodinou. Ti, co byli malí, už museli vyrůst, a ti co byli tehdy mladí, jsou dneska tak staří, že bych většinu z nich už ani nepoznala.

Která chvíle byla nejtěžší?

Nejtěžší bylo oznámit rodině, že chci požádat o azyl v Československu a zůstat tady. Mysleli si, že už mě nikdy neuvidí. Když jsem tady dostudovala, stále existovala naděje, že se vrátím do Afghánistánu. Pak se ale ukázalo, že návrat není možný. Právě rozhodnutí navždycky tady zůstat bylo nejtěžší za těch posledních čtrnáct let.

Pomýšlíte na návrat?

Bojím se, že by se Česká republika mohla najednou rozhodnout vrátit některé azylanty, aby už od nich byl klid, a to i přesto, že mají azyl z politických důvodů.

Zároveň mě trápí, že se nemůžu podívat domů. Jsem azylantka, mám ten vysněný dokument a nemůžu se podívat do své země, protože člověk s azylem nesmí vstoupit do vlasti, z které odešel. Přitom bych se domů podívala moc ráda, chci zjistit, jak válka změnila zemi a jak se tam lidem žije. Jela bych tam ale jenom na chvíli. Už jsem zvyklá na úplně jiný životní styl, bylo by pro mě těžké si tam znovu zvykat.

Samozřejmě, že tady je život jednodušší a lepší než v Afghánistánu, Turkmenistánu nebo Uzbekistánu, ale člověku se stejně pořád stýská po domově. Umím česky a s nikým nemám žádné problémy. Přesto budu samozřejmě vždycky považovaná za cizinku, protože vím, že Češi těžko přijímají nové Čechy.

Jak těžko?

Lidi se tady k uprchlíkům chovají různě. Někdo je hodně ponižuje, například mnoho úředníků, když vidí vaší občanku a zjistí, že jste azylant. Zvláštním způsobem se na vás podívají a pak řeknou: "chvíli počkejte". Ještě si dají nějakou kávičku či co, a teprve zadlouho vás zavolají dovnitř. Přitom ti, kdo přišli žádat o azyl, jsou lidé, kteří doma neměli žádnou jistotu. Třeba žadatelé z Afghánistánu se rozhodli zůstat radši tady, protože doma jim šlo o život. Za vlády Talibanu neměly ženy žádná práva, nemohly ani pracovat, ani vyjít ven z domu.

Je tady dobře, jen doufám, že Češi budou vůči cizincům aspoň trošku otevřenější a upřímnější. Někdy slýchám, že uprchlíci žádají o azyl tady jenom proto, že nemůžou jít jinam. Ne, lidé nevědí, proč nějaký uprchlík požádal o azyl právě tady a proč zůstal v České republice.

Češi by měli víc cestovat na Východ. Pak by pochopili, proč jsme tady. Taky by pochopili, že jim uprchlíci mohou také něco dát.

Alexandr, Ukrajina: Padesát šest let euforie

Odvaha? Odvaha odejít ze země? O žádnou odvahu nešlo. Když jsi dotlačený do situace, kdy si říkáš že to co žiješ už není život, a jaký má všechno kolem smysl, tak nejde o odvahu. Je to jako když se protrhne hráz. Voda nepotřebuje odvahu. Najednou to praskne a voda vyteče.

Kam jste tehdy vlastně utíkal?

Nás učili, že v kapitalistickém světě jsou bohatí a chudí, a chudí dostávají na náměstí zadarmo polívku. Vaří to v takových hrncích na ulici... a chudí spí v noclehárnách. Takové obrázky nám ukazovali. A já viděl, že už je konec, už se nedá žít kde jsem žil. Uvažoval jsem, že bude fér dat své manželce svobodu, třeba zalhat že jí už nemám rád, a pak zmizet, aby dostala šance na šťastnější osud, než jí mohu poskytnout já, aby si život zařídila po svém, protože jsem viděl, že tak jak žiju jí nemůžu dát všechnu lásku. O tom, že by mohl utéct do zahraničí, popravdě jsem ani ne přemýšlel. Ve Sovětském svazu to bylo naprosto nemožné. Odjížděli jenom do Izraele, židé, kteří mohli prokázat svoji národnost. Jim jsem v ukrytu duši záviděl a aspoň kupoval od nich knížky, které nesměli vzít se sebou. Věděl jsem,
že já zůstanu a pomalinku zhebnu.

Cizina v mé představě byla vždycky jako noc, žádné boží světlo, nikdy nebyl den. Vždycky noc, někde na náměstí ta bečka s polívkou anebo s boby, jak nám říkávali. Pražené boby a nějaká noclehárna, s místem kam ulehneš a přespíš. Říkal jsem si: tady už žít nejde, ale tam budu mít ty boby a budu mít kde spát a taky budu mít ruce, hlavu a jestli za něco stojím, tak přežiju. Vím, že do toho dám všechno, tak jako když se topíš a pak se nadechneš tak, že až praskají plíce. Takže když jsou tam boby pro ty, kdo tam žijí, když tam je nějaká postel, tak já se tam nadechnu. A pokud jsem na nic, tak je jedno, jestli zhebnu tam nebo tady a nebude mě škoda.

Jak vás Čechy uvítaly?

Byl jsem jako člověk, který se topí. Všechno vidí jasně, ví že hladina je někde tam kde prosvítá světlo jako ve vzdálených kulisách, ale už se k němu nedostane. Teď jsem se zahákl, je konec a já to vím, celý život mi prolétl před očima. A najednou ti někdo zatlačí na hrudník, vyplivneš vodu a zase žiješ. A to se stalo když jsem přejel hranici. A pak jsme přijeli do uprchlického tábora a dali nám vlastní pokoj s koupelnou a prostěradla, potom co jsem doma pomalu už bydlel ve skladišti. Jen v jedné bundě co jsem měl na sobě. (A to s čerstvým vysokoškolským diplomem v kapse z nejprestižnější umělecké školy.)

Čeho jste se bál nejvíc?

Nejvíc jsem se bál ve snech, když už jsme dostali azyl, už jsme byli tady a já měl ještě rok a půl noční můry. Zdálo se mi, že jedu přes hranice a v posledním okamžiku mě zastavili a vrátili zpět. A furt dokolečka a já ze spaní křičel a žena mě budila "Sašo, Sašo, jsme v Čechách!!" A já se celý zpocený probudím a vidím... noc a hvězdy.

Žije se vám tu dobře?

Když slyším, že někdo nadává na zdejší život, tak mu říkám: "pane, vy máte takový nesvár, nejste šťastný. Chcete, já vám pomůžu. Pojedete na dva týdny bydlet tam, odkud já jsem přišel. Vsadím se o co chcete, že až se vrátíte tak bude líbat zem. Nemáte totiž s čím srovnávat, žijete tady jako v pelíšku". Říkali mi, že je to euforie, že to rychle přejde. Ale jsem tady čtrnáctý rok. Není to euforie. Řekněme že nemám odvahu žít způsobem, jakým žije většina lidí. Ve starostech a bez zodpovědnosti. To já bych se bál, to bych se utrápil.

Byly problémy, spousta problémů. Ale já to bral tak, že problém je jen událost, překážka na cestě kterou musíš zdolat. Na jaře musíš osekat stromy... problém. Na podzim musíš listí shrabat … další problém. A tak dál. Několikrát mě tady taky někdo podrazil a já jsem se musel bránit. Nejde jen o vítězství, jde o to neprohrát už teď. Berte to jako šachovou hru: "Dobře, ten oficír mi vzal dámu, ale ta hra byla krásná, to napětí, to prostě stálo za to". Důležitý je nevzdat to hned na začátku a hrát tu partii i když člověk může prohrát.

Odvahu chápu ne jako zkratové rozhodnutí v nějaké vyhrocené situaci. Odvaha je zapotřebí při volbě životních hodnot, a i pak, aby ti hodnoty časem ne podvolit kompromisům, a naopak s rostoucí životní zkušeností byt k sobě stále náročnější. Myslím že toto platí ne jen pro uměleckou tvorbu, ale o to více platí i pro normální život. Jde o to nezapomenout, jaký je to zázrak - žít. Mně je čtyřiačtyřicet, zbývá mi už jen padesát šest let.

Marina, Arménie: Z nejlepší země Evropy

Odchod z domova jsem moc nevnímala, bylo mi teprve čtrnáct let. Dolehlo to spíš na tatínka a maminku, kteří museli odejít z politických důvodů. Já jsem to ze začátku vnímala tak, že si jenom vyjedeme na výlet a až postupně mi začalo docházet, že už se neuvidím s příbuznými ani s kamarády.

Jak jste prožívala příchod do Čech?

V uprchlickém táboře jsme byli v devadesátém třetím a čtvrtém, kdy tam bylo hodně Arménů a lidí jiných národností. Život v uprchlickém táboře nebyl zrovna lehký, musela se dodržovat určitá pravidla a režim. Jako čtrnáctiletá dívka jsem měla kamarády mezi vrstevníky, ale tyto omezení jsme přijali jako nezbytnost. Horší to bylo ve škole. Chodila jsem do osmé třídy v malém městečku, kde jsem se setkala s xenofobním chováním kolem sebe. Mezi Čechy jsem se tehdy moc dobře necítila, až v deváté třídě to bylo lepší. Dostali jsme azyl a odjeli do azylového střediska v jiném městě. V nové škole mě děti přijaly dobře a měla jsem i kamarádky ve třídě. Na střední škole jsem příliš blízké kamarády neměla. Tolerovali mě, ale o žádnou zvláštní náklonnost nešlo, což nemůžu tvrdit o svých profesorech. Oni se ke mně zachovali velmi pěkně a dodnes se s nimi ráda setkávám. Několikrát jsem za dobu studia na střední škole zatoužila vrátit se domů, ale podívala jsem se tam až nedávno, po jedenácti letech.

Jaký byl návrat po tak dlouhé době?

Vracela jsem se do Arménie k příbuzným a ke kamarádům. Už v letadle z Moskvy do Jerevanu na mě dolehla nostalgie a pocit zvědavosti a vzrušení. Velmi jsem se těšila na příbuzné a kamarády, Jerevan a překrásný Ararat. Mám velmi pozitivní zážitky a dojmy z domova. Bylo to krásné a ráda se tam zase vrátím. Ale při své návštěvě jsem viděla i negativní věci, jako je kontrast mezi chudobou a bohatstvím, mládež je všeobecně demotivovaná kvůli nedostatku práce.

Proč jste se vydali zrovna do Čech?

Českou republiku zvolili moji rodiče, protože z jejich hlediska bylo Česko vždycky avantgardou technického vývoje bývalého socialistického táboru a stát s demokratickými hodnotami. Myslím si, že Česká republika je pro naši rodinu jedna z nejlepších evropských zemí, i když existuje přísloví: "Lépe je tam, kde nás není". Je tu sice řada problémů, ale zároveň velká tolerance k člověku a k životu vůbec.

Kolik odvahy vyžaduje odejít z domova?

Jisté je, že k tomu, aby člověk odešel z domova do ciziny, musí mít dost odvahy. Ale co to vlastně je "cizí"? Země je naše a cizí je to, co je z jiné planety. Jsem pacifistka a nesdílím názory jako: "ty jsi cizinec, já jsem doma". Co je to cizinec a co je to doma? Nejsem přece z Marsu ani z Venuše, ani nevypadám jinak. Existují však různé národnosti. Mám české občanství a národnost arménskou. Našla jsem si tu svůj domov a nejsem cizinkou, ale vždy zůstanu Arménkou. Vím, kdo jsem, odkud jsem, kde jsem a kam směřuji. Přesto si uvědomuji, že mám jiné chování i názory na život než moji vrstevníci v Arménii.

Jak jsem již uvedla výše, lidé v Arménií čelí sociálním problémům. V devadesátých letech jsme odcházeli jako političtí uprchlíci, dneska jsou to masy ekonomických emigrantů. Co je smutnější? Utíkat ze špatného politického režimu nebo špatné ekonomické situace.

Co se týče odvahy odjezdu z domova, jsou to problémy osobního charakteru a každý je řeší podle svých možností a schopností. Mému tatínkovi je šedesát čtyři a dodneška pracuje. Je vysokoškolským profesorem, ale dělá manuální práci, aby zajistil svou rodinu. Nemůže jít do důchodu, protože nemá v České republice potřebná odpracovaná léta a Arménie nemá s Českou republikou bilaterální smlouvu o sociálním zabezpečení. Bude tedy muset být odkázán na sociální minimum. Řekla bych, že sociální nejistota v budoucnosti je největší obava, kterou máme. Otec má dvě vysoké školy. Když jsme se přistěhovali sem, tušil asi, jaké práce ho jako postaršího uprchlíka z Arménie čekají. Měl na vybranou: mohl sedět, pobírat sociální dávky a dokazovat si, že je profesor, anebo se přizpůsobit situaci. Měl odvahu a vybral si druhou cestu. .

Mariam Mardan, Afghánistán: Mitřin příběh
Jeden z vítězných esejů na téma "Zodpovědnost vůči uprchlíkům" z Newyorské university v Praze, která vypisuje každoročně esejistickou soutěž pro studenty českých a slovenských středních škol. Autorkou je uprchlice z Afghánistánu.