Ten den v roce 1979 začal jako každý jiný. Než nastal večer, život Aliho Mohammeda se ale navždy změnil.

Roky občanské války a invaze sovětských vojsk zdevastovaly zemi a donutily k útěku z domova milióny Afghánců. Ali však byl odhodlán zůstat. Každé ráno se vydával do Kábulu a skupoval co mu přišlo do cesty - hračky, konzervy, domácí potřeby, které pak s malým ziskem prodával ve své čtvrti.

To den ale kousek od něj vybuchla střela a Ali probral se až na klinice Červeného kříže, kde několik dní bojoval o svůj život. Ali byl zasažen střepinou a lékaři mu museli ihned amputovat pravou nohu těsně nad kotníkem. Rána se ale nehojila, nastaly komplikace a o dva měsíce později museli lékaři amputovat Alimu nohu nad kolenem. "Odešel jsme z nemocnice jako mrzák, ale byl jsem živý," řekl Ali.

Pak přišel Taliban. "Hrozně jsme se jich báli," říká Ali. "Slyšeli jsme, že všechny bez milosti zabíjejí." Ali proto společně se svou matkou a třemi bratry utekl do Pákistánu ještě než Taliban dobyl Kábul. Usadili se v Pešaváru, ale život tam byl tak těžký, že po několika měsících se rozhodli k návratu do Talibanem kontrolovaného Kábulu. To byl ale omyl, který Aliho málem stál život.

Mladý muž s tělesným postižením vzbudil podezření a během několik dnů po návratu byl Ali zatčen. "Jsi zrádce," obvinili ho vyšetřovatelé a zbili ho železnou tyčí. Chtěli po něm peníze a když jim je slíbil donést, pustili ho. Ali spěchal ke svému příbuznému, půjčil si peníze a koupil si autobusovou jízdenku. "Ujížděl jsem z Kábulu jak nerychleji to šlo".

Ali byl tedy opět uprchlíkem a tentokrát zcela bez prostředků. Byl ale naživu. A také už nebyl sám, měl ženu, Majan, mladou vdovu, jejíhož manžela zabila sovětská střela, a Sabaru, její dceru. Rodina bydlela v Pěšavaru v místnosti o rozloze 4m2. Ale byla tam i malinká kuchyňka a … elektřina. "Měli jsme malou televizi a poslouchali jsme spoustu muziky, to byla u Talibánu zakázané. Život byl velmi těžký, ale nebáli jsme se. Byl mír."

Pak přišli Američané a moc Talibanu skončila. Více než dva milióny Afghánců se vrátily zpět domů a i Ali začal přemýšlet o návratu. "Ale už jsme se v Pakistánu docela usadili. Mohli jsme jakž takž přežít. Nevěděl jsem, jestli v Kábulu najdu práci. Všichni kolem nás ale odcházeli. Nakonec jsme neměli na výběr."

Ali se vrátil domů v rámci repatriačního programu UNHCR a jako repatriační pomoc dostal 100 kilo mouky, kilo mýdla, hygienické potřeby, dvě stanové plachty a 65 dolarů. Kábul byl plný navrátilců, což nebyla dobrá zpráva pro druhou vlnu vracejících se uprchlíků, mezi kterými byl i Ali. Týdny se belhal ulicemi a hledal práci. Nemohl nic najít. Někteří navrátilci se začali dokonce vracet do Pakistánu. Ale Ali byl houževnatý a po několikaměsíčním úsilí našel práci, tkaní koberců.

Dnes žije Ali se svou rodinou v místnosti podobné té, ve které žili v Pákistánu. Je to místnost bez příslušenství, s plastovými plachtami namísto oken. U zdi stojí rám pronajatý od místního obchodníka. U rámu vážou matka s dcerou koberce. Ali, kterého trápí jeho stará zranění, nemůže zvedat nic těžkého a dělá příležitostné práce.

Sabara nemůže chodit do školy. "Dokud nenajdu práci na plný úvazek, nemůžeme si dovolit poslat ji do školy. Potřebujeme, aby vydělávala peníze." Budoucnost je plná nejistoty. Ale Ali říká: "Díky za každý dobrý den."

Útěk ze Sarajeva

Když se v jihošvédském městě Gothenberg zeptáte návštěvníků divadel, kdo je uměleckým vedoucím Městského divadla, každý si hned vzpomene na očividně cizokrajné jméno Jasenka Selimoviče. Tento rodák ze Sarajeva je dnes hrdým švédským občanem a ve své funkci působí od roku 1998. Čtyři roky před tím si však nemohl být jistý, zda se dožije následujícího dne.

Jaselko Selimovič

Když vypukla válka v Bosně, přestěhovali se Jasenkovi rodiče právě do Švédska, kde dostali pracovní nabídku. Jasenko je byl navštívit a do Sarajeva se vrátil 6. dubna 1992. Byl jediným pasažérem v letadle jednoho z posledních letů do Sarajeva před obklíčením. Válka pro Jasenka naprostým šokem. "Nemohli jsme uvěřit, že se něco takového může stát. Že lidé mohou být napadáni kvůli svému jménu nebo národnosti."

5. května začalo ostřelování. Sarajevo se stalo obklíčeným městem. Otevřené zůstalo jenom letiště - srbské síly se se silam OSN "dohodly", že nebudou útočit na zásobovací lety, pokud nikdo nebude do města přilétat ani z něj odlétat.

Jasenko byl rozhodnutý se z města dostat a v prosince se domluvil s převaděčem. Měl jen patnáct minul na to, aby si sbalil věci. Jasenko sebral trochu peněz, zlato a spodní prádlo, ale ve zmatku to všechno zapomněl v bytě. Nakonec si sebou odnesl jen dvě věci - hudbu oblíbeného jugoslávského autora Džordže Balaševiče a Mihajlovičovu knihu o imigrantovi ve Švédsku.

Spolu s několika dalšími lidmi se Jasenko musel až do večera ukrývat nedaleko letiště. Když přišel čas, vydala se celá skupina k letadlu. Jasenko spolu s dalším mužem byli ale odhaleni a začali utíkat na druhou stranu, zpátky do Sarajeva. Tam už se ale nemohli dostat a museli zamířit do hor. Druhý den se Jasenkovi podařilo dostat se na chorvatské hranice, pak autobusem do Splitu a nakonec letadlem do Švédska za svou rodinou.

Do Švédska přiletěl těsně před Vánocemi. Jasenko byl ohromený spoustou světel na domech a v oknech. Obležené Sarajevo bylo městem tmy a světlem prozářené švédské ulice dávaly Jasenkovi pocit svobody. Na druhou stranu se mu ale zvedal žaludek z nadbytku jídla a zboží. Po dlouhých měsících života v obklíčeném a vyhladovělém městě Jasenko prý terorizoval celou svou rodinu stížnostmi na "nadbytek věcí…".

Jasenko se zpočátku nechtěl příliš stýkat s ostatními. Přátelé jeho rodičů mu však pomohli tuto počáteční izolaci překonat a zkontaktovali ho s malou divadelní skupinou. Skupina právě pracovala na hře Girana Stefanovskeho Sarajevo a Jasenko hercům tlumočil své zážitky ze Sarajeva. Netrvalo dlouho, a sám dostal ve hře roli. Sarajevo se hrálo v angličtině, Jasenko se ale rychle naučil švédsky a už na jaře v roce 1994 podal přihlášku na Hereckou akademii ve Stockholmu. I přes velkou konkurenci byl přijat a během dvou let absolvoval celé studium. V roce 1995 se Jasenko přestěhoval do Gothenbergu. V roce 1998 byl jmenován uměleckým ředitelem Městského divadla v Gothenburgu.

Jasenko říká: "Ta divadelní skupina pro mě byla strašně důležitá. Bez bych ještě dlouho bojoval sám se sebou a zůstal bych zcela apatický. Můžete někomu zachránit život a ani o tom nevědět," dodává. "Můžete druhým strašně moc pomoct, opravdu můžete."