recenze

REFLEX
8. srpna 2002
Útěk a exil v umění, Petr Volf

Císařská konírna na Pražském hradě se do 15. září proměnila v nádražní nástupiště. Nelekejte se. Žádné vlaky z něj nejsou vypravovány, na Hrad se chodí pořád pěšky. Jde o neobvyklé, nicméně velmi působivé ztvárnění výstavy Útěk a exil v umění architektem Emilem Zavadilem; opět potvrdil, že v Čechách málokdo umí udělat výstavu tak nápaditě a přitom čistě a přehledně jako on. Přehlídka, kterou připravila Správa Pražského hradu ve spolupráci s Úřadem vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky (UNHCR) v Praze, ovšem neupoutává jenom svou formou. To by bylo málo. Důležité je, že zpracovává dané téma u nás dosud nevídaným způsobem. Výstava je to didaktická, naučná, výchovná a současně esteticky přitažlivá. Takové jsme bohužel pořád zvyklí vidět spíše v západoevropských zemích.

Útěk a exil jsou fenoménem pro línajícím se celými dějinami lidstva (Adam a Eva byli prvními, kdož museli "pryč"), snad žádná země se mu ve své historii nevyhnula. Máme na mysli samozřejmě útěk a následný exil nedobrovolné, vynucené pohnutými okolnostmi, zpravidla náboženskými, politickými či rasovými. Takto zaměřenou přehlídku vymyslel Jean-Claude Concolato, ředitel pražského UNHCR, který se stará o uprchlíky už od roku 1980; pohyboval se především v Africe, světadílu soustavně zmítaném nejrůznějšími konflikty, kde jsou často statisíce lidí donuceny k masovému exodu. Důležitým impulsem pro zrod projektu bylo podle jeho slov setkání se Slovanskou epopejí Alfonse Muchy: "Myšlenka výstavy se začala rodit v únoru 2000, kdy jsem viděl Slovanskou epopej Alfonse Muchy na hradě v Moravském Krumlově a kdy mě obraz nazvaný Slované v pravlasti oslovil jako univerzální obraz uprchlíků - pronásledování, strach, exil." Kurátorka Ivana Raimanová potom pečlivě vyhledala obrazy a grafiky, z nichž nejstarší pocházejí ze šestnáctého století, tedy z období renesance, a nejmladší z devadesátých let minulého století. Je to panoráma rozprostírající se od Lucase Cranacha, Nicolase Poussina přes Felixe Jeneweina, Mikoláše Alše až po Henryho Moora (jsou zde jeho strhující kresby z londýnského metra, za války sloužícího jako kryt) či Pabla Picassa (grafika Sen a lež generála Franka). Vedle chronicky známých jmen jsou také představeni umělci, kteří nebývají často k vidění: silným zážitkem jsou tuše Karla Fleischmanna zachycující transporty přijíždějící do terezínského ghetta.

Klíčovým prvkem výstavy, který z ní dělá neakademickou, ale dramatickou podívanou, je přiřazení fotografií z archívu UNHCR dokumentujících uprchlíky na jejich nedobrovolné cestě. To, co umělci podávali více či méně stylizovaně, fotografie ukazují s nepřekonatelnou přímostí, bez jakéhokoliv patosu. Kupříkladu k obrazu Ludovika Mazzolina Vraždění neviňátek (1528) náleží snímek obětí cholery v Zairu, k olejomalbě Žena psancova (1860) od Jaroslava Čermáka se zase vztahuje fotografický portrét uprchlice z Kambodže.

Vzniklý kontrast přináší napětí, které se v Císařské konírně dá vyčíst i z tváří návštěvníků. Většinou jsou to cizinci. Svoje země však opustili dobrovolně a zpravidla jenom na několik týdnů v rámci letních dovolených. Ty jsou také svého druhu útěkem před prací, před stereotypy, kolikrát před sebou samým. Útěkem, po němž však následuje - návrat. Tahle výstava je angažovaná v nejlepším slova smyslu: nechce lacině provokovat, chce upozornit a probudit diváky ze lhostejnosti k osudu méně šťastných. Stačí si koupit vstupenku. Výtěžek z výstavy bude věnován Fondu vzdělávání uprchlíků. Úřad vysokého komisaře Spojených národů pro uprchlíky v současnosti pomáhá okolo dvaadvaceti miliónům osob na celém světě. Více než dvě České republiky...

Lidové noviny
20. června 2002
"Nádražní výstava" připomene téma útěku a exilu

V předvečer Mezinárodního dne uprchlíků představili včera pořadatelé chystanou výstavu, která na Pražském hradě bude po celé léto připomínat téma útěku a exilu v umění.

PRAHA - Šest desítek děl českých i světových výtvarníků od renesance po 90. léta 20. století představí expozice, jež vznikla z popudu ředitele Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Praze Jean-Claudea Concolata. "Leckterá, i ta nejstarší díla západní kultury jsou ve skutečnosti příběhem exilu a útěku," řekl Concolato a dodal, že během práce v terénu mezi uprchlíky se denně potkával s nějakou novodobou "Svatou rodinou". Exponáty z tuzemských i zahraničních sbírek (mj. Cranach, Poussin, Picasso, Moore, Čermák, Aleš, Jenewein či Mucha) doplněné o dokumentární fotografie z uprchlických center celého světa představí netradičně pojatá instalace.

Císařská konírna se promění v symbolické "nádraží" a divák poputuje od "zastávky k zastávce". Pocity běžence přiblíží multimediální zarámování připravené firmou Barrandov Studio. Mezi jednotlivými částmi (Vyhnání, Pronásledování, Pomoc, Na cestě, Bílá hora a Komenský, Balkán) mají dvě zvláštní charakter. V zastávce Mucha mezi mýty a skutečnostmi bude prostřednictvím videoprojekce detailně prezentována Muchova Slovanská epopej a v dílu nazvaném Od Sarajeva k Sarajevu se situačními kresbami představí umělci současní. K emotivní části bude patřit patrně i závěrečná digitální "Úschovna zavazadel", místo pro sdělení pocitů a zkušeností návštěvníků. Výstava Útěk a exil v umění bude otevřena od 19. 7. do 15. 9.


Respekt
22. července 2002
Na útěku před sponzory, Petr Třešňák
Bohulibé úmysly a rozpačitý výsledek výstavy Exil a útěk v umění

Možnost zhlédnout výstavu, cele věnovanou tématu uprchlictví, migrace a vykořenění, měli Pražané poměrně nedávno. Strhující podzimní expozice Exodus brazilského fotografa Sebastiaa Salgada přinesla v první řadě zážitek dokonalé symbiózy realistického svědectví s nevídanou uměleckou působivostí. Jeho snímky připomínají někdy až biblické výjevy, na aktuální zpravodajské hodnotě jim to ale neubírá. S trochou nadsázky se dá říct, že o totéž se jinými prostředky pokouší i výstava Exil a útěk v umění, která začala minulý čtvrtek v Císařské konírně Pražského hradu. Archetypální dotek tentokrát zprostředkují malby a kresby z období od pozdní gotiky po současnost, aktuálnost problému uprchlictví pak připomínají dokumentární fotografie, s nimiž jsou obrazy konfrontovány. Za originální připomínku jedné z největších bolestí lidského světa si organizátoři jistě zaslouží uznání, výsledek ale vyznívá poněkud rozpačitě. Zatímco Salgadovo svědectví oslovovalo bez výjimky, na hru, kterou nabízí současná výstava, zřejmě každý nepřistoupí.

Masa hrdinů

Před dvěma lety se ředitel pražské pobočky Nejvyššího komisariátu OSN pro uprchlíky (UNHCR) Jean-Claude Concolato rozhodl, že padesáté výročí založení organizace by měla provázet nejen důstojná, ale i originální oslava. Namísto tradiční výstavy fotografií z činnosti UNHCR se spolu s kurátorkou Ivou Raimanovou rozhodli dát přednost výtvarným dílům a s fotografiemi je konfrontovat. "Téma útěku a vyhnanství je staré jako lidstvo samo a umění ho reflektuje odpradávna," vypráví kurátorka Raimanová. "Vždyť už vyhnání z ráje bylo vlastně příběhem uprchlíků." Během mnohaměsíčního pátrání si Raimanová vyhlédla přes tři stovky uměleckých děl s příslušnou tematikou, na výstavu se jich nakonec vešlo necelých šedesát. Mezi nejcennější Raimanová řadí Picassovu litografii Sen a lež generála Franka (jednu ze skic ke slavné Guernice) a barevný dřevořez Lucase Granarda. "Zajímavé je, že některá témata se v umění opakují mnohem častěji než jiná," přidává kurátorka další poznatek. "Například útěk svaté rodiny do Egypta najdete mockrát, zatímco sbírání many na poušti jen velmi málo." Patrný je i jiný, smutnější trend. Zatímco staří mistři malovali zpravidla biblické či mytické motivy, v jejichž středu stával příběh individuálního hrdiny, od poloviny devatenáctého století se exulanti v umění proměňují v bezbřehou a bezejmennou masu. Zlomovým dílem je v tomto směru sádrový odlitek Honoré Daumiera Utečenci z let 1862--1878, kterým výstava začíná. Z reliéfu vystupuje masa těl, poklesávající pod tíhou zoufalství a hnaná kupředu jakousi neviditelnou silou.

Úskalí konfrontace

Svou zálibu v moderních konfrontačních polohách výstava předesílala už při nebývale velkorysé reklamní kampani. Plakáty, doplněné sloganem Hranice mezi lidskými osudy je tenká, vedle sebe kladly například vizuálně podobné fotografie stanů v uprchlickém táboře a slunečníků na plážích té šťastnější poloviny světa. Nic podobného na samotné výstavě sice nenajdeme, ale o soudobé kurátorské nápady tu rozhodně nouze není. Výstavní síň má podobu jakéhosi šedivého nádraží s informačními cedulemi, odkazujícími k jednotlivým tematickým "nástupištím" a návštěvník si před vstupem musí nechat procvaknout vstupenku v podobě staré vlakové jízdenky z tuhého kartonu. Se sympatickým přesvědčením, že pro téma uprchlictví je důležitější obsah sdělení než fetiš výtvarného originálu, pořadatelé s klidem namísto cenově či prostorově nedostupných děl zařazují jejich videoprojekce. Pozorovat, jak kamera švenkuje po jednotlivých detailech Poussinova obrazu Mojžíš dobývá vodu ze skály, je sice zvláštní, nicméně v nádražním prostředí vlastně pochopitelný zážitek. Poněkud rozporuplněji ale vyznívá hlavní konfrontační myšlenka výstavy. Před téměř všemi obrazy a kresbami, ať už jde o renesanci, či Pabla Picassa, stojí stylový podstavec s dokumentární fotografií ze života uprchlíků z archivu UNHCR. Nejde přitom o snímky s uměleckými ambicemi: tuto roli na výstavě hrají pouze výtvarná díla, ačkoli například slavný Koudelkův cyklus Exily si o zařazení vyloženě říká. V některých případech se autorům expozice skutečně podařilo najít pár, jehož vnitřní souvztažnost je až mrazivě působivá: například olej Jaroslava Čermáka zachycující matku s dítětem na rozvalinách domu v Bosně v konfrontaci s velmi podobnou fotografií z Kosova o sto let později, skutečně sugerují vztah až nadpřirozený. Většinou ale dvojice neodkazují k hlubším archetypům útěku či vyhnanství, ale jsou spíše vizuálně či tematicky podobnými "záběry". Někdy ta souvislost nevadí, jindy zvláštně zaskřípe dvojím jazykem drsné reality a malířovy estetické licence a občas je vyloženě protivná. To je případ kresby Františka Bílka, na níž se s nezlomným výrazem loučí s vlastí Jan Amos Komenský a sekunduje mu podobně komponovaný fotografický detail starého muže, prchajícího z Iráku. Onen štvanec s dobromyslnýma a zkoušenýma očima se ale slavnému českému exulantovi blíží skutečně jen tím, že ho příroda obdařila podobnými vousy. Vskutku úlevně pak působí místa, kde si kurátoři společnost fotografií odpustili: například u rozechvělých kreseb Karla Fleischmanna z terezínského ghetta. Nebylo by ale správné zvolený koncept kurátorům vytýkat, jeho silná i slabá místa spíše ukazují, že hranice osobního vkusu a ochoty k takové hře bude u diváků velmi individuální.

Jinde už průnik moderních způsobů do blízkosti starých pláten zarazí každého. Organizátorům se podařilo nákladnou výstavu zaplatit zcela z peněz sponzorů, což je jistě chvályhodné, neboť UNHCR potřebuje peníze na důležitější věci. Nicméně sponzoři si bohužel vymohli opravdu nevkusnou výsadu, která bývá často k vidění v ZOO u přispěvatelů na krmení žiraf a velbloudů. Tak například přímo na panelu s popiskou k obrazu Jana Amose Komenského od Václava Brožíka se dočteme i osobní vyznání generálního ředitele ČEZ Jaroslava Míla: sledujeme prý výsostně důležitý moment českých dějin a je dobré si uvědomit, že i ČEZ je firmou, která k výrobě elektřiny používá "české zdroje a um českých lidí". Návštěvníka v tu chvíli s trochou cynismu vůči okolnímu utrpení napadne, zda v minulosti nebyla i energetická politika Mílovy uměnímilovné firmy tím, co tady v lidech často vyvolávalo myšlenky na útěk a exil.